Divadelní soubor při Městském kulturním zařízení Horšovský Týn poprvé vstoupil na prkna, která znamenají svět, roku 1970 a to pohádkou Boženy Němcové Popelka. Od tohoto data se pravidelně zúčastňuje všech přehlídek amatérského divadla, a prezentuje se i na nejvyšších festivalových kláních. V průběhu existence získal řadu významných ocenění na prestižních přehlídkách: Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou; Jiráskův Hronov v Hronově; Národní přehlídka monologů a dialogů ve Velké Bystřici.
***
Děkujeme Městu Horšovský Týn, pod jehož finanční záštitou vznikají naše divadelní představení.
Historie souboru
Historie ochotnického divadla
v Horšovském Týně
Počátky českého divadlave městě souvisí se vznikem Československa. Tehdy do oblastí osídlených Němci, k nimž patřil také Horšovský Týn, začali přicházet čeští úředníci, aby na tamních úřadech spravovaných státem posílili vliv ústřední vlády v Praze. Poněvadž Horšovský Týn byl od roku 1850 sídlem politického okresu, kde vedle státních institucí, jako byly správa okresu, soud, berní, pozemkový a katastrální úřad a pošta, fungovala také vojenská posádka a četnictvo, vznikla tu záhy početná česká minorita, rozšířená o rodinné příslušníky, a také česká škola, z počátku ovšem menšinová.
Ceský živel přinesl do města potřebu vlastních společenských organizací; byl tu založen Sokol a Národní jednota pošumavská a z iniciativy kantorského sboru při české škole se zrodil pokus o ochotnické divadlo. Podle záznamů ve školní kronice se od poloviny 20. let realizovala žákovská představení k různým výročím národního charakteru a také pohádky (Princezna Pampeliška, Sněhová královna). Konec veškerému snažení však přinesla mnichovská dohoda a nucený odchod Čechů z odstoupeného území.
Po skončení války se s příchodem nových obyvatel obnovilo ochotnické dění; divadlo tu začali hrát sokolové, hasiči, školní mládež, učitelé. Hrála se ponejvíce česká tvorba, jako Tylova „Paličova dcera“, Kvapilova „Oblaka“, Jiráskova „Vojnarka“, Poláčkův „Otec svého syna“, Scheinpflugové „Guayana“, která zvítězila v župní soutěži v Klatovech v roce 1947, jak uvádí kronika města. Po únorových událostech roku 1948 nastalo období dobových angažovaných her. Poněkud dramaturgickou výjimkou byla inscenace Jiráskovy „Lucerny“ (1953), v níž excelovali místní učitelé: Kohout, Koptová, Sekotová a Dvořáková.
Zásluha o rozvoj ochotnického divadla v Horšovském Týně v první desítce poválečných let náleží Františku Polákovi a zejména jeho švagrové, učitelce Anně Polákové, která zastávala funkci vedoucí dramatického odboru místního Sokola a následně vedla po mnoho let dětský soubor.
V druhé polovině 50. let ochotnická činnost značně ochabla a do příslovečné „Thespidovy káry“ se na čas zapřáhl Svaz československé mládeže. Dramaturgie se převážně zaměřovala na angažovanou tvorbu našich a sovětských autorů. To už ovšem ve městě fungovala osvětová beseda (OB).
Po několikaleté pauze se počátkem 60. let etabloval při OB nový tvůrčí tým složený z několika skalních ochotníků a omladiny, který pod vedením Františka Poláka uvedl několik inscenací např. Tylovu „Paličovu dceru“, z dobové produkce společenskou moralitu „Pension Belvedere“ a Frýdovu „Sylvu“. Moliérův „Chudák manžel“, který vykrystalizoval po odchodu F. Poláka, v němž si postavu záletné baronesy z Hloupětína zahrála i sama ředitelka OB Jarmila Holečková, byl už labutí písní prořídlých ochotníků, jejichž elán vyšuměl do éteru.
Horšovskotýnští ochotníci v době nové (1970–2010)
Když vše naznačovalo tomu, že s ochotnickým divadlem v Horšovském Týně je nadobro konec, dala se na podzim roku 1970 dohromady skupina nadšenců bez zkušeností a divadelní průpravy, z nichž většina byla mladší dvaceti let, a pod režijním vedením učitelky Anny Polákové začali poznávat ona příslovečná „prkna, která znamenají svět“. Po odchodu režisérky Polákové v roce 1972, která se pak věnovala pouze dětskému souboru a ženskému pěveckému sboru, převzal naplno režijní taktovku Václav Kuneš, ochotník s jistou divadelní zkušeností a kdysi neúspěšný uchazeč o studium herectví. A tak tu vznikl divadelní soubor zastřešený městskou osvětovou besedou, který navzdory různým peripetiím a kolizím existuje do dnes.
Léta jeho nepřetržité činnosti lze rozdělit na kratší či delší etapy, jež dotvářely jeho současný obraz. Po první etapě nesmělých kroků v letech 1970-72, kdy vznikly tři inscenace: „Popelka“, „Dámy a husaři“ a „Ženitba“, přichází období, které je možné nazvat „Hledání a tápání“, léta 1973-82.
Ochotníci si uvědomují, že s tím, co umí či spíše neumí, nelze daleko dojít, a tak dochází k prvním vzdělávacím kurzům organizovaným Okresním kulturním střediskem v Domažlicích. A tehdy vznikají odvážné inscenace: Achardova detektivní komedie „Idiotka“ s M. Žáčkovou v titulní roli a konverzační komedie „Jak je důležité míti Filipa“ (O. Wilde).
Rokem 1975 začíná dvouletá tvůrčí spolupráce s členem divadla J. K. Tyla v Plzni, hercem a sólistou Josefem Nehonským; tehdy vznikají klasické inscenace „Chudák manžel“ a „Úsměvy a kordy“. Toto období se také vyznačuje „Vzpomínkovými večery“ k různým událostem namnoze politického charakteru, realizované ponejvíce podle scénářů vedoucího OB Miroslava Vejlupka, jako: V. I. Lenin, M. Gorkij, L. Svoboda, Den tisku (Prominent), osvobození republiky (Dny bolesti a naděje) či pásmo angažované poezie rozvojových zemí. Světlejší výjimkou té doby byly úspěšné dramatizace básnických poém podle režijního scénáře V. Kuneše: „Démon“, „Máj“, „E. Oněgin“, uskutečnilo se také několik ročníků místní soutěže zájmové umělecké činnosti (ZUČ). Je to však také doba první krize, kdy nízký počet členů v souboru neumožňoval nacvičit hru s obsazením větším jak šest osob (G. Zapolská „Čtveřice“).
Následující léta 1982-91 by snesla označení „Potýkání s kolbištěm“. Je to etapa prvních soutěží, prvních opojných vítězství i hořkých zklamání. Hubačova tragikomedie „Dům na nebesích“, v režii nového člena souboru Z. Lahody v tandemu s V. Kunešem a s B. Mourovou v hlavní roli, uvedená na okresní přehlídce v Poběžovicích v roce 1982, znamenala první a hned úspěšný vstup na kluzká prkna ochotnického kolbiště a zároveň odstartovala kvalitativní dramaturgický posun realizovaných inscenací. Učitel Zdeněk Lahoda, režisér, herec, scenárista a skladatel, byl bezesporu pro soubor velkým přínosem.
Z té doby pochází označení „Permlaso“ (perspektivní mladý soubor). Toto přízvisko soubor získal konfrontací s odbornou porotou, jež s oblibou končívala svůj hodnotící verdikt slovy: „Jste perspektivní mladý soubor, vy máte ještě všechno před sebou!“ Tím se soubor prakticky na několik let octl v postavení náhradníka na postup do vyšších soutěží. Názorným příkladem se stala Lošťákova „Dubnová noc“, nesmírně náročné drama ve verších na způsob antické tragédie, kterou výrok okresní poroty v Poběžovicích evidentně poškodil.
***
Po roce 1989 došlo k nastavení nových soutěžních mantinelů a horšovskotýnský soubor operující ve venkovském prostoru se mohl legálně zařadit do proudu maloměstských souborů, kam právem patří, a zúčastňovat se vyšších soutěžních přehlídek, včetně té národní ve Vysokém nad Jizerou. Změnou poměrů ve státě přestal být brán zřetel na politickou angažovanost tvorby a do dramaturgie souborů přestali zasahovat pracovníci stranických sekretariátů. V současnosti je prakticky možné hrát všechno, v případě zahraničních her je ovšem nutno brát v úvahu nezadatelná práva autorů, což v praxi znamená dost tvrdě platit.
V tomto období 1989-2001 vznikají kvalitní inscenace, jimiž si horšovskotýnský soubor vydobyl uznání odborníků na prestižních soutěžích i obdiv diváků na nejrůznějších nadregionálních štacích. Škoda, že Lorcův „Dům doni Bernardy“, drama o vzpouře jedince proti dobovým konvencím, pojaté jako odpor proti totalitě, ztratilo náhle po listopadu 1989 smysl a nácvik hry byl odložen.
V roce 1997 začala tradice „Živých Betlémů“, o něco později se pod taktovkou Františka Zahrádky a Jana Rosendorfského uskutečnilo několik ročníků zámeckých „Zpětohledů“. Mladá členka souboru Gábina Vašková, pozdější absolventka soukromé divadelní školy, se s dvěma inscenacemi probojovala až na národní přehlídky (Rodina Tótů, Zpověď dítěte svého věku).
V roce 2001 se Horšovský Týn stal místem a spoluorganizátorem oblastní soutěže monologů a dialogů Plzeňského a Karlovarského kraje, s přímým postupem na národní přehlídku, a této příležitosti se s úspěchem chopilo několik aktivních členů. Neobyčejně zajímavé bylo vystoupení na hradě Karlštejně s populární houslovou virtuoskou Gabrielou Demeterovou, nazvané „Shakespeare a housle“, podle scénáře Františka Zahrádky, jenž za pětiletého působení v souboru provedl několik zdařilých inscenací (např. Žena v trysku století). Nemalým přínosem pro soubor byla spolupráce s Václavem Beránkem, emeritním hercem a režisérem divadla J. K. Tyla v Plzni, který se podílel na realizaci několika inscenací (např. Černí jako kanáři). Soubor už několik let spolupracuje s místní knihovnou v pořadu pro mládež „Noc s Andersenem“.
Václav Kuneš
Léta 2011-2020
Posledních deset let se nese na vlně mnoha změn. Přetrvávající zdravotní problémy vedly Václava Kuneše k rozhodnutí přenechat místo principála jinému nadšenci. Stává se emeritním principálem a štafetu předává dlouholeté herečce a režisérce Haně Žákové.
Do souboru též přichází Vladimír Zajíc (manžel Hany Žákové), profesionální dramaturg a režisér. Pro soubor není nikým neznámým, neb jej zná z mnoha divadelních přehlídek, kde zastával funkci porotce. S ním si soubor vyzkoušel zcela novou divadelní práci, než na jakou byl doposud zvyklý. Byly to především situace s loutkami, text propojený verši a živá hudba na jevišti. Jednalo se o autorské inscenace – „Šanghaj“, „Vlčpanna“, „Julie, ach Julie“ a „Devět Marií“.
Rovněž jsme měli možnost si dvakrát zahrát za hranicemi, a to na Česko – slovenském minifestivalu v Lucemburku. Dovezli jsme sem dvě hry v režii Hany Žákové „Ať žije Bouchon“ a „Nejstarší řemeslo“. Rovněž jsme okusili i prkna pražského Činoherního klubu. Zde jsme představili hry „Šanghaj“, „Vlčpanna“ a „Touche“.
V říjnu 2018 odešel do divadelního nebe Václav Kuneš. Herec a režisér, moudrý, sečtělý a noblesní člověk, který dal našemu souboru tvář a směr. Byl to divadelník tělem i duší, držitel nejvyššího ochotnického ocenění – Zlatého odznaku J. K. Tyla. Výčet jeho rolí by byl dlouhý, stejně tak her, na kterých se režijně podílel. Mnohé nás naučil, ale pro mne má největší cenu to, že vždycky dbal na kvalitní dramaturgický výběr her bez podbízivosti. S Václavem se tak uzavřela nezapomenutelná etapa souboru.
Život se však nedá zastavit a stejně tak nechceme, aby se zastavil i život našeho souboru. Nadále se zúčastňujeme oblastních přehlídek, a pokud se zadaří, postupujeme na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou. V posledních letech to bylo s inscenacemi „Šanghaj“ a „Ruské loto“. Každoročně spolupořádáme Pohárek Svazu českých divadelních ochotníků – soutěž monologů a dialogů pro Plzeňský a Karlovarský kraj s přímým postupem na národní přehlídku do Velké Bystřice. Soubor tuto přehlídku nejen spoluorganizuje, ale především se jeho členové zúčastňují tohoto klání. A pokud tak učiní, téměř vždy postupují na národní kolo (Andrea Dufková, Michal Pivoňka, Jan Večeřa, Hana Žáková, Kristýna Vrbová, Richard Kolek). Rovněž přetrvává tradice „Živých betlémů“ a spolupráce s Městskou knihovnou při pořádání „Noci s Andersenem“. Ne vždy se ale vše podaří. Ne vždy se hra dovede do zdárného konce. Roku 2018 to byly „Střepy z Lucerny“, které se nám nepodařilo slepit, a hra se divákům nepředstavila.
Během padesátileté existence prošla souborem více než stovka příznivců Múzy Thálie. Z těch, co stáli u jeho kolébky, jsou už jen manželé Langovi – Vlasta a Petr a Petr Žák. V současnosti má soubor okolo dvou desítek členů, ale zhruba jen polovina zůstává plně zapojena. Bohužel, mladí, šikovní a nadějní členové odchází „do světa“ na studie a pak za svými profesemi. Zůstávají po nich prázdná místa.
Mnozí z nás se během let odborně vzdělávali a stále divadelně vzdělávají v seminářích pořádaných SČDO nebo Nipos-Artama (Hana Žáková, Andrea Dufková). Vlasta Langová má na starosti již mnoho let kostýmový fond, techniku stále obstarává Petr Žák. Ostatní se zapojují podle potřeby a možností. Chci podotknout, že divadlo je vždycky věc celého souboru a představení na jevišti je už jen vrcholem hory, která se musí zdolat propojením všech činností, které k divadlu patří – od výběru a úpravy hry, po návrh a realizaci kostýmů a scény, výběr či zkomponování hudby a osvětlení. Pak to vše skloubit a pokusit se stvořit postavy, aby na jevišti existovaly a věděly, co jsou, kde jsou a co chtějí. Lidí, kteří se chtějí do tohoto procesu plně zapojit, není nikdy dost. Děkuji všem, kteří si tuto činnost vyzkoušeli, a hlavně děkuji těm, kteří zůstávají a podílejí se svými schopnostmi a časem na fungování tohoto soukolí.
Soubor je od svého založení dotován Městem Horšovský Týn prostřednictvím městského kulturního zařízení, za což mu patří velký dík. Poskytuje mu prostory ke zkoušení a scházení se, obstarává účetní a propagační agendu. Soubor je rovněž členem SČDO a má zastoupení v oblastním výboru (Vlasta Langová).
Zlomte vaz!
Hana Žáková, 2020
Mladá generace na ochotnické scéně
Dětský divadelní ochotnický soubor v Horšovském Týně pod vedením manželů Zdeňka a Jiřiny Lahodových obnovil po osmi letech svoji činnost v září 2008. Sešla se parta dětí, která měla chuť hrát divadlo. Prvním počinem na veřejnosti bylo pásmo koled a vánočních obyčejů „Živý Betlém“, se kterým měl soubor několik vystoupení. Současně děti začaly cvičit hru na motivy Aloise Jiráska „Staré pověsti české“. Nejednalo se o věc souboru zcela novou, neboť před deseti lety se v repertoáru souboru objevila také. Jenže časy se mění a pohled na „povinnou četbu“ také, takže návštěvník představení měl možnost podívat se na známé pověsti zase jiným pohledem, než bývá obvyklé. Hra měla úspěšnou premiéru 23. června 2009 a ve všech možných rolích hráli Tereza a Markéta Anderlová, Nikola a Klára Lahodová, Lucie Kracíková, Štěpán Rubáš, Valerie Faloutová, Lukáš Plachý, Martin Steiner, Natálie Mayahová, Štěpánka Pikáliová, Julie Čejková a Lucie Jeřábková.
Po prázdninách soubor nacvičil pro filmový festival Juniorfest 2009 hru „O natáčení Krkonošských pohádek“. Ve velmi úspěšné inscenaci dne 8. listopadu 2009 si s dětmi zahrál i představitel Kuby, pan Jaroslav Satoranský. Paní Hana Maciuchová se pro nemoc omluvila.
V lednu 2010 dětský soubor hrálpo dva dny v Brně na výstavě Regiontour, kde reprezentoval Domažlický region. V celkem deseti vystoupeních děti předvedly „Živý Betlém“, „Krkonošskou pohádku“ a „Pověst o vzniku Prahy“.
Od února probíhal nácvik vlastní úpravy pohádky Boženy Němcové „Čertův Švagr“. V pohádce hrají děti s loutkami v životní velikosti. Premiéra se uskutečnila v červnu 2010. V různých rolích vystupovaliNikola Lahodová, Valérie Faloutová, Daniela Škopková, Radka Škopková, Lucie Jeřábková, Lukáš Plachý, Adam Čejka, Julie Čejková, Štěpánka Pikáliová, Natálie Mayahová, Klára Lahodová a Lucie Kracíková.
9. října 2010 proběhla zdařilá kulturní akce v horšovskotýnském klášteře pod názvem „Oživlá doba minulá“, kde dětský soubor vystupoval s ukázkou „Starých pověstí“.
7. listopadu zahájil dětský soubor Juniorfest 2010 v Horšovském Týně a v Plzni. 10. listopadu pak sehrál vlastní inscenaci pohádky „Malá čarodějnice“. Hry se účastnila v roli vrchní čarodějnice paní Jiřina Bohdalová. Hráli Klárka a Nikolka Lahodovy, Natálka Mayahová, Radka a Denča Škopkovy, Lucka Kracíková, Štěpánka Pikáliová, Valča Faloutová, Lucka Jeřábková, Terezka a Adélka Vlčkovy, Lukáš Plachý, Julča a Adam Čejkovi, Ríša Kohoutek.
V sobotu 20. listopadu 2010 soubor vystoupil s hrou „Čertův švagr“ na „Divadelním maratónu“ u příležitosti 40. výročí vzniku Divadelního ochotnického souboru.
Režii a hudbu v Dětském divadelním souboru Horšovský Týn měl starosti pan Zdeněk Lahoda, kostýmy, inspici a vše potřebné obstarávala paní Jiřina Lahodová.
V roce 2011 děti nacvičily pohádku se zpěvy „Když princezna nemluví“. Hra vychází z pohádky B. Němcové „Moudrý zlatník“. Kulisy vznikly ve spolupráci s výtvarným oborem ZUŠ.
Na Juniorfestu 2011 se dětský divadelní soubor blýskl studií celé řady postav z filmů Václava Vorlíčka. Hříčka byla určena Mistru samotnému k převzetí ocenění „Zlatá rafička“.
Pro Juniorfest 2012 si děti připravily jako pouliční představení několik kramářských písní v dobových kostýmech a poté soubor svojí činnost pro Juniorfest ukončil.
V roce 2012 soubor souběžně nacvičil dvě hry, které upravil Zdeněk Lahoda a složil k nim všechny písničky. Divadelní pohádka „O Honzovi a víle Verunce“ autorů Vlastimila Nováka a Ondřeje Oubrama měla premiéru 12. června 2012 a hrály ji starší děti.
Druhá hra byla inspirovaná pohádkou Aloise Mikulky a dostala název „O bílé kočičí princezně“. Premiéru měla 14. června 2012 a hrály ji mladší děti.
Na podzim roku 2012 Zdeněk Lahoda činnost v souboru ukončil a vedení se ujala jedna z nejstarších dívek, Radka Škopková. Pod jejím vedením dne 6. června 2013 dětský divadelní soubor sehrál vlastní hru na motivy příběhů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, pod názvem „Na lidojedku“. Kostýmy a inspici si vzala na starost paní Jiřina Lahodová.
25. června 2014 se Radka Škopková představila s hrou osvědčené dvojice Vlastimil Novák a Ondřej Oubram „Vodník Mařenka“.
Hra „Strach má velké oči“, autorů Miloše Stránského a Vladimíra Volfa měla premiéru 23. září 2015 a ji režírovala Radka Škopková. Od té doby se soubor odmlčel.
Zdeněk Lahoda
